26. února 2015

Prudičovo ráno

 
Můj starší syn je prudič. Do tří let nebyl. Nebudu se zde pouštět do úvah na téma, co jsme udělali špatně a co dobře. A ani to tak vlastně neberu, že se někde něco pokazilo. Jsem pevně přesvědčená, že jde o přirozený vývoj a věřím, že etapy klidové a etapy, jak to jen kulantně říct, divočejší , se střídají. Běžné ráno mého syna vypadá nějak takto, odchylky oběma směry se samozřejmě vyskytují J.

Probouzení a vstávání – zde se pravidelně střídají dva problémy.
Vstáváme velmi brzy. Tento problém nastává v případě, že syn chce ráno po zazvonění budíku spát.  Děje se zpravidla poté, co ještě v deset večer tajně pod peřinou stavěl nákladní nádraží a překladiště kontejnerů. Syn odmítá vylézt z postele, čas běží, nervy se startují.
Nebo - vstáváme velmi pozdě. Syn předchozího večera překvapivě usnul brzy a je tudíž vzhůru už hodinu před zazněním budíku. Tu hodinu do zazvonění mi co pět minut chodí říkat, že má hlad (nevstávám). V době zvonění budíku bývá již "hladem" naprosto nepříčetný.
Vyberte si…

V koupelně.
Zde se Prudič poprvé toho dne setkává se Zlobičem (mladší syn). Pro mě a blízkou rodinu je touto větou řečeno vše. Pro vás: právě v těchto okamžicích začíná každodenní boj na téma kdo z koho. Kdo půjde první na záchod, kdo se první napije z kelímku, přičemž barva kelímku je vždy zvolena špatně, komu prvnímu a v jakém množství vymáčknu pastu na kartáček nebo taky, kdo bude sedět na stoličce pod umyvadlem (pokud mi teď chcete poradit, abych dala pod umyvadlo dvě stoličky, tak opět špatně, vedle sebe sedět nebudou). O stoličku probíhají zcela regulérní bitky, u kterých se někdy převrátí sušák s prádlem, jindy Zlobič spadne do sprcháče - mokrého, vysype se košík s klamerkama (kolíčky na prádlo pro ne-severomoravské) a ty se během boje zakopou pod sušičku či pračku. No a tak dále...

Vysvlékání z pyžama a oblékání.
Prudič dorazí z koupelny a má se vysvléct z pyžama.  To proběhne většinou bez problému, když pominu, že si během toho stihne postavit raketu z Lega a Zlobičovi schovat jeho oblíbenou hračku - Zlobič samozřejmě řve. Při oblékání už by se pár zádrhelů našlo. Ponožky: nedaří se mu je obléknout a jsou tudíž úplně špatné. Vzápětí jsem obviněna, že mu schválně kupuji jen ty špatné a mám radost, když mu nejdou obléct. Slipy: dneska měl v plánu ty s Bořkem a proč jsou zrovna vyprané ty s dinosaurama, s mašinkama, s hvězdičkama a nevím čím vším, ale ty s Bořkem ne? Se spodkama se opakuje scénář "ponožky".
Musím zde ale spravedlivě podotknout, že u spodního prádla to začíná a taky končí, ostatní kusy oblečení přijímá syn většinou bez výhrad.  Samozřejmě oblékání probíhá ve stejném duchu jako svlékání. Před kalhotama si složí puzzle, dále s tričkem kolem krku, s jedním rukávem oblečeným a se řevem, že druhý nemůže najít se volnou rukou prohrabuje mezi  hračkami z Kinder vajíček a hledá vílu Zvonilku.

V kuchyni u snídaně.
Tak zde musí vše probíhat podle plánu, odchylky mi po ránu opravdu nestojí za to. Ke tvarohu musí být zvolena pouze a jedině lžička s červenými proužky. Poté se do tvarohu sypou kuličky, pozor na to, aby se Zlobičovi nenasypalo dřív a aby Zlobič neměl, byť o jednu kuličku, více. Vzájemné bratrské přepočítávání kuliček v tvarohu je pro mé nervy opravdu náročnou disciplínou. Kakao na tvaroh se sype až poté, co si syn všechny kuličky pokryje tvarohem. Několikrát se mi stalo, že jsem v ranním rauši kakaem posypala nezakrytované kuličky. Syn nesnídal... Čaj je samozřejmě horký, hodně nebo málo oslazený, každopádně absolutně nepoživatelný.
Přesun do školky.
Probíhá samozřejmě ve stresu, tentokrát mém. Prudiče skutečnost, že opět dorazíme jen tak tak, naprosto nevzrušuje (vida, aspoň něco).  Před tím, než dostane hysterický záchvat z toho, že mu opět nejde zapnout pás (jen on má špatnou sedačku, špatnou přezku, špatný pás a já naprosto nevyhovující auto), stihne ještě dvakrát oběhnout dům, vystresovat kočku, polít si tepláky do školky špinavou vodou z písku a něčím "důležitým" vytočit Zlobiče. Takže v této etapě Prudič neprudí sebe, ale mě.
Po odevzdání Prudiče do vzdělávacího zařízení provedu pár hlubokých nádechů a následně se můžu věnovat obnově svých duševních sil.
 
S tikem v oku :-)







3 komentáře:

  1. Zdravím a musím říct, že jsem se opravdu upřímně zasmála :-) Zajímavé je, že čtenáři přijdou všechny ty historky nesmírně vtipné, zatímco o zúčastněného dospělého se zřejmě pokouší infarkt... :-) Že se doma nenudíte, je tedy evidentní! Takže přeju pevné nervy a hlavně: přejde to, přejde to, jednou to určitě přejde :-) S pozdravem a zatím bez tiku v oku - Hanka Děrglová

    OdpovědětVymazat
  2. Taky zdravím a děkuji za komentář. Myslím, že pro ty, co Ondru znají, je ten článek ještě zábavnější, dokážou si ho představit...

    OdpovědětVymazat
  3. Zdravim. Taky jsem se velmi pobavila a mohu jen rict, ze to mame doma v blede modrem. A kdyz nema problem jeden, tak druhy urcite a uz lezi pod stolem, protoze ty lasagne jsou spatne nakrajene..... Takze zdar a silu, urcite to prejde a bude s vekem jen lepsi!!! Verim tomu, uz ted je to na nejlepsi ceste!!!! L

    OdpovědětVymazat

Sto lidí, sto názorů.