23. března 2015

Hurá do kopců

Když jsem byla malá, chodili jsme (já a o rok mladší brácha) s rodiči docela často na různé túry po horách. Takový výšlap na Radhošť jsme pořádali každý rok hned několikrát. Od té doby už uplynulo spoustu let, ale chození po horách mě stále baví a stejně tak i mého muže, a proto bychom rádi přenesli toto naše nadšení i na naše holky.




















Několik kratších výletů už jsme absolvovali (přece jen Anna toho ještě tolik neujde) a na jeden moc vydařený pochod, o kterém se chci dnes zmínit, jsme se vydali v sobotu.

Jednalo se o akci, kterou pořádá klub turistů naší obce s názvem “Kopce kolem obce”. Jak už sám název napovídá, cílem pochodu je několik kopců. Co nás ovšem nejvíc lákalo, byla první část pochodu, kdy se šlo do obory a hlavně do těch částí, kam se běžně nesmí, aby návštěvníci nerušili místní zvířecí obyvatele (daňky, muflony atd.).

Holkám jsme o výletě do obory povídali celý týden, takže v sobotu už byly pěkně natěšené. Detaily ohledně toho, kolik toho budou muset ujít (a že to bude pěkně do kopce), jsme si raději nechali pro sebe. 

Hromadný sraz byl u brány do obory a chvíli po půl deváté jsme společně s obrovskou skupinou vyrazili. Už po prvních desítkách metrů bylo jasné, že se skupinou jen tak krok neudržíme. Ani ne tak proto, že děti prostě jdou mnohem pomaleji než dospělí, ale hlavně z toho důvodu, že sotva Elsa uviděla první pařez nebo poražený strom, potřebovala ho jít náležitě prozkoumat. Prý aby se přesvědčila, jestli tam náhodou nebydlí veverka nebo surikatka (co se surikatky týče, tak jsme ji ujistili, že tu tam určitě nenajde, jelikož nejsme v zoo, ale i tak se Elsa potřebovala přesvědčit sama). Když skončila inspekci Elsa, vydala se na průzkum Anna….

Když už nás předešla i poslední skupinka důchodců, usoudili jsme, že bychom mohli trochu přidat do kroku. Děti jsou většinou soutěživé, takže jsme se domluvili, že předběhneme pár skupinek, ať nejsme poslední a to holky nadchlo a vydaly se na cestu. Nicméně takové nadšení netrvá dlouho a tak bylo potřeba vymýšlet další a další akce, které by je motivovaly k cestě vpřed. 

Cestou jsme viděli stáda již zmíněných daňků i muflonů, kteří byli opravdu krásní. Po nějaké době začala Anna vyžadovat, aby ji někdo nesl, což jsme s mužem oba odmítli a uchýlili jsme se k motivaci jídlem (přesněji řečeno tatrankou a lízátkem - to totiž zabere vždycky). A tak Anna s vidinou lízátka šlapala dál.

Když už to vypadalo, že i Elsu to přestává bavit, objevila se záchrana v podobě Elsiny kamarádky ze školky, která byla na výletě s maminkou. Jak se holky potkaly, jako by najednou nabraly druhý dech a měly dost sil i na běhání. Na místo, kde se konala první přestávka, jsme tak nakonec dorazili v docela dobrém čase a zdaleka ne poslední.

Po zasloužené svačince a hromadném focení jsme se vydali dál. Teď se šlo pro změnu z kopce dolů, takže cesta odsýpala a holky vesele pobíhaly okolo a šplhaly kam se dalo.




Když jsme opustili oboru, byly na řadě další kopce, ale my jsme usoudili, že by to pro dnešek mohlo stačit a tak jsme se vydali směrem domů. I to však bylo ještě pár kilometrů, takže ke konci už toho hlavně Anna měla docela dost.


Všem se nám výlet moc líbil a holky se už teď těší až příští rok vyrazíme znovu. To prý už zvládnou kopce všechny.

Skyler

1 komentář:

  1. Ahoj, moc pěkné, holky vypadaly spokojeně, ale nevidím na fotce žádné surikatky, vy jste žádné nenašli? :-) Příští rok se zase přidáme a 8. května je chodníček...

    OdpovědětVymazat

Sto lidí, sto názorů.