27. dubna 2015

AŤ SE NEPOŘEŽE!


Aneb nářadí (ne)patří dětem do rukou! 

Už jsem to lehce naťukla ve svém předchozím článku Dovolme dětem být dětmi a zde bych to chtěla více rozvést a možná i trochu rozčeřit vody. Nesouhlasím s tvrzením, že nástroje a nářadí nepatří dětem do ruky. Ano, musí to být pod dohledem, ale proč jim bránit, když je baví zatloukat hřebíky, stříhat keře nebo vytírat mokrým hadrem podlahu? Hrozí jim úraz! Ano, hrozí, ale ten jim hrozí i když se jedou projet na kole. Nadělají svinčík! Ano, nadělají, ale při hraní si s plastelínou snad ne? 





Těžké rozhodování...
Ale možná bych taky patřila k těm opatrným rodičům, kdyby můj mladší syn nebyl vyloženě řemeslný typ, který řeže, stříhá, sází, vaří, krájí, míchá, vyměňuje baterky, vysává, ryje, šroubuje, přikládá do krbu atd. Když před ním otevřeme budku s nářadím, garáž či skříňku s nástroji v kuchyni zažívá zřejmě stejný pocit jako když se narkoman dostane do skladu s léky – je v tranzu. Ano, pro mého tří a půl letého syna je nářadí a práce s ním droga.

Je mi jasné, co vás teď asi zajímá a já to klidně řeknu - za celou dobu svého aktivního konání, to je cca tři roky, měl (překvapivě) pouze jeden vážnější úraz, který si vyžádal několik stehů. Syn se pořezal na ruce úplně novým, navíc pilkovitým, nožem značky Fiskars. Krve opravdu hodně, tři stehy a pěkné poučení pro příště. Na tento nůž syn už nesáhne, vždy na něj jen ukáže a prohlásí „to je on“. 
Co se v mládí naučí...
Ale běžně si ani u nás doma s noži nehrajeme, tohle byla chvíle, kdy byl syn prostě jen rychlejší než já. Od té doby jsme oba své spolu-počínání v kuchyni značně vyladili. Bývá už pravidlem, že Vojta se mnou vaří, nejradši má větší sobotní vaření – tam se mu nabízí spousta možností k seberealizaci. Když je třeba něco zahustit jíškou, jsme dokonalý pár – buď já liju a Vojta míchá nebo naopak. Funguje to bezvadně, zatím vždy bez hrudek . I já tomu pomalu začínám přicházet na chuť – syn totiž podává nástroje s neomylností instrumentářky na sále, už jen čekám, kdy mi to začne podávat rukojetí do dlaně. Já škrábu brambory, syn je omývá a dává do hrnce. Já loupu česnek, syn dává stroužky do lisu. Děláme bábovku a Vojta kontroluje, co je ještě třeba přidat, testovala jsem ho, bylo to bez chyby. Při pečení vánočního cukroví zažíval stavy extáze. Zatímco starší syn vždy jen přišel zkontrolovat, co se peče a kdy se to bude dát jíst, tak ten mladší míchal a válel těsto, vykrajoval, potíral vajíčkem a ukládal na plechy. Cukroví nakonec nejedl. 


Samozřejmě, že jsem z Vojty v kuchyni měla nejdřív obavy a z představy, že se opaří je mi špatně pořád, pořád ho musím hlídat. Ale jeho vaření vyloženě baví, celkem mu to i jde, pokud to tak lze napsat a u toho sporáku je vylepený pořád, takže mi přijde lepší naučit ho, co a jak a je vidět, že dneska už trochu ví a dává si pozor. To se spíše bojím o toho staršího, když občas do kuchyně dorazí. Ale přiznávám, že manžel a moje mamka na to nervy nemají...


Další skvělé příležitosti ke kutění skýtá pobyt venku na zahradě. O zahradní budce už byla řeč, je to bouda s různým nářadím a Vojtík jí byl fascinován už jako roční mimino. Nutno říct, že dneska už měl téměř všechny nástroje z budky v ruce. Lopata je jasná, když manžel převážel písek, Vojta ve dvou letech zcela zkušenými pohyby nahazoval do koleček taky. Nedávno mi nahazoval na záhony mulčovačku. Obávám se, že starší syn tento pohyb nebude zcela správně ovládat ani ve dvaceti. Pokračujeme rýčem – naštěstí máme jeden menší, se kterým mi syn pomáhá sázet rostliny. Ne, že ho jen zapichuje do země, opravdu ryje a vytváří (ne vždy žádané) díry v zemi . Motyky ho nějak nezaujaly, ale hrábě velmi. Velkým lákadlem taky byl a nadále zůstává krumpáč – naštěstí ho syn ještě nezvedne, tak se na něm aspoň houpe. Ruční pilku na ořezávání větví jsem letos koupila speciálně pro něho, loni mi tu moji pořád okupoval, na jaře jsme tedy ořezávali spolu. Zahradnické kleště a nůžky na trávu máme po dvou kusech už od loňska. Chtěla bych dodat, že zatímco manžel mi sekačkou už odpomohl od několika keřů a rostlin, tak syn likviduje zcela bezchybně pouze plevel.

Montérem odmalička...
Ze zahrady je jen krok do garáže a tam těch pokladů a možností teda je, takže to hodně zúžím. Kladívko se hodí na cokoli, klidně s ním můžete vyklepávat bábovky na písku, dá se s ním tlouct do kamenů s vidinou, že vyklepneme vzácnou zkamenělinu (tato činnost mj. zaujala i staršího syna), dá se s ním oklepávat rez ze staré míchačky, ale dá se "překvapivě" i použít na zatloukání hřebíků - třeba těch velkých, 15 centimetrů dlouhých, jsem měla v záhonku zatlučených čtyřicetdva. Krása byla, když syn loni objevil v garáži kyblík s různými montážními klíči a šroubováky – to už pak stačilo přistavit velkou tatrovku nebo dětské kolo a syn hodinu "opravoval". Ale, vždycky to úplně nevyjde. Jednou syn opravoval doopravdy sekačku na trávu. Po hodině synova exaktického stavu to manžel (v té době již zralý na pár uklidňujících prášků) vzdal a rozhodl se zajet pro novou. Vojta to naopak nevzdal a měl zábavu po zbytek odpoledne - sekačku tenkrát ale ani on neopravil. A my pak na zahradě sem tam narazili na nějakou součástku.


Přikládání...
Ale musím říct, že syn se jinak v řemeslech hodně zlepšuje, už zvládne bezvadně vysát všechny drobky pod stolem. Umí přiložit do krbu, což ho ovšem nenaplňuje tak, jako když se krb čistí – to je teprve pravé blaho. Máme dva mopy na podlahy, Vojta zamokřuje a já za ním vytírám – bezvadná taktika, podlaha je pak krásně čistá. Nemusím se starat, když dojdou baterky v nějaké hračce - syn neomylně pozná, zda kryt na baterky vyžaduje šroubovák klasický či křížový, ten správný si "nějak" obstará a baterky vymění. Zapínání pračky, myčky a sušičky je naprostou samozřejmostí. Syn dokonce s oblibou myje i záchody. Bezvadný tandem tvoříme při mytí oken, on valí s mokrým hadrem a já leštím. Mohla bych takhle pokračovat do nekonečna...

Takže už jen malé resumé: 
U nás doma dětem v zacházení s nástroji nebráníme (až na výjimky, např. motorová pila). Myslím, že je to dobře, že když jsou s nimi odmalička seznámeni, dělají s nimi pod dohledem, jsou poučeni, co se může a co ne, na co musí dávat pozor apod., tak se rizika nějakého zranění spíše zmírňují. A jednou se o sebe snad dokážou postarat, budou vědět, jak se drží lopata, zvládnou si vyměnit doma žárovky, dokážou si uvařit jídlo, opravit kohoutek v koupelně a vyprat si prádlo. A to by se pak mohlo, milé dámy, počítat. Nebo ne?

Pěkný týden


Žádné komentáře:

Okomentovat

Sto lidí, sto názorů.