13. dubna 2015

Dovolme dětem být dětmi


V dnešní době, kdy se většina sportovních a pohybových aktivit dětí stěhuje pod střechy, do speciálně a luxusně vybavených sportovních areálů a pod odborně vyškolenou ruku instruktora, je hodně důležité, aby děcka měla čas na úplně obyčejnou lítačku.

A proto sepisuju článek s výzvou “Dovolme dětem být dětmi”.






Dovolme našim dětem špinit se!  Ať běhají v kalužích až bahno stříká, ať si postaví přehrady v písku a pospojují to různými kanály. Jen ať kopou a hrabou se v hromadě hlíny při hře na stavbu kanalizace (náš případ - ve vesnici nám dělají kanalizaci). Ať si při výletu v lese klidně vlezou po čtyřech pod strom a pak ať klidně vylezou s černými koleny, s jehličím mezi zuby a ve vlasech a s Hřibem Pravákem v ruce. A dovolme jim potom sníst trošku špinavýma rukama jabko, nemusíme je přece pořád leštit vlhkýma ubrouskama. Přírodní špína = čistá špína :-). Nelynčujte mě, nemluvím přece o nemytí rukou po návštěvě veřejných WC - to už je jiná liga.

Dovolme jim lézt po stromech i s tím rizikem, že se odřou nebo si natrhnou nové softshellové kalhoty (otázka: nejsou na lítačku lepší staré tepláky?). Děcka uvidí svět z výšky (nemyslím tím ze sedmimetrového smrku, ale stačit jim budou i dva metry nad zemí). Zjistí starou známou pravdu, že nahoru to jde mnohem líp než dolů a pokud jim to dolů půjde opravdu těžce? Tím líp, poznají adrenalin, když budou muset trošku zabojovat se svým naprosto pudovým strachem o život a zdraví  (kdy se s tím dneska setkají?) a nakonec budou muset zapojit svaly a hlavu dohromady. A uvidíte tu radost, když se jim to povede. A když ne, tak aspoň zjistí, že ne vždy je posvícení :-). A to ještě předpokládám, že u výlezu jste, radíte, na kterou kterou větev šlápnout a v případě nejhorším chytáte. Ale vzpomínáte? Chodili nás snad hlídat naši rodiče, když jsem lezli po stromech? Nás ani moc ne. V tom to ty naše děcka už vždycky budou mít těžší - moc je hlídáme.


Dovolme jim poprat se o bábovky - myslím tím normální spor, možná i lehkou bitku dvou stejně silných jedinců. Vy jste to nikdy nezažili? Máte z toho snad dodnes nějaké trauma? Dneska se nějaké násilí u dětí úplně odmítá a běda, když někdo někoho švihne lopatkou po hlavě (a to za nás byly ty lopatky železné, kam se hrabou dnešní plasťáky). Ale co když on mi už podruhé rozdupal můj krásný hrad? Je čtyřleté dítě schopné takovou situaci řešit v klidu a s rozvahou? Že by třeba za rozbíječem hradů přišlo a klidným a vyrovnaným hlasem mu začalo domlouvat? Dovedete si to představit? Já ne. Podle mě je zcela normální, že někdo se v takové situaci rozbrečí a někdo se prostě naštve a přetáhne ho tou lopatkou. Myslím, že když dáme dětem možnost, spoustu problémů si vyřeší mezi sebou samy.  A my - hlídači (opět) můžeme sledovat, zda už to přece jen nezašlo trošku daleko :-). 


Z toho plyne i další dovolení, dovolme jim občas zuřit a vztekat se. I nás přece někdy něco nebo někdo naštve tak, že jsme trošku doběla. Proč by se tak nemohli cítit i oni a ano, tady je rozdíl. Zatímco my se už umíme ovládnout, tak oni ne - řvou, brečí a jinak se dle nátury projevují, ale my jsme dospělí a oni jsou DĚTI. Nechtějme malé dospělé, my jsme sešněrovaní společenskými pravidly, ale oni ne. A nebojte, když uvidí u nás, že se to dá přežít v klidu, tak se to taky časem naučí.

Dovolme dětem lítat do uřícení a řvát z plných plic. No ano, je to na palici a o nervy, ale když nejsme zrovna v obchodě nebo v oboře, kde se musí dodržovat klid, tak to skousněme a povolme. Vždyť je super pozorovat je, jak lítají, pak se celí šťastní, růžoví a zpocení přihrnou, kopnou do sebe kelímek vody a odplachtí zase do prostoru. A jak pak budou spát!

A taky bych jim klidně občas dovolila hrát si s nástroji jako jsou pily, nůžky, šroubováky, kladiva a podobně. Ale o tom už bude jiný článek…


Na konec bych chtěla dodat, že toto není článek, který by propagoval volnou výchovu a rozežrané spratky :-). Všechny tyto činosti by měly být prostorově a časově ohraničeny. Prostorem - například v rámci voného lítání na zahradě, při výletě do lesa, na procházce. Samozřejmě se nehodí lézt po stromech v arboretu, ráchat se v jezírku s rybkama v Zoo nebo se zabahnit na svatbě a následně se přitulit k nevěstě. A časové omezení? Končí výlet, tak končí tato volnost. Děti by se měly naučit toto respektovat. A to už je na nás - rodičích. Samozřejmě, že je to občas hodně těžké a samozřejmě, že je občas nutné zpacifikovat děti trošku razantněji a pak to třeba končí brekem, ale i tak to, podle mě, pořád stojí za to - děcka ten prostor potřebují, dopřejme jim ho.





Žádné komentáře:

Okomentovat

Sto lidí, sto názorů.