28. října 2015

Akční sobota a naše neúnavné děti

Uplynulou sobotu jsme se přidali k hukvaldským turistům a vyrazili s nimi na každoroční pochod "Po zarostlém chodníčku". 



























Chodí se dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Na této akci jsme byli poněkolikáté a zažili jsme opravdu hodně typů počasí, včetně toho, že lilo (ne, nepršelo, lilo) po celou dobu a kluci byli durch i přes pláštěnku a v botech nám hlasitě čvachtalo. Oproti tomu bylo počasí na posledním chodníčku za odměnu. Sluníčko svítilo celý den a zvýraznilo tak podzimem nádherně zbarvené lesy.

Na místě startu jsme se zbytečně nezdržovali a vyrazili hned s první vlnou. Kluci nasadili tempo a i do prvního zahřívacího a vydatného svahu (na Janáčkovu lavičku) vystoupali celkem svižně, zřejmě s vidinou malé čokoládky nahoře. Další takový prudký kopec už nás nečekal.


Naopak nás čekaly moc příjemné lesní cestičky, i když pořád mírně do kopce.


Na prvním větším rozcestí (Sedmero cest) si většina turistů dává krátkou pauzu na malou svačinku či na doplnění pitného režimu. Nebyli jsme výjimkou a kluci (už opět) dolovali z batohu rohlíky. V tuto chvíli jsem přemýšlela, zda jsme na turistickém či na gastronomickém výletě. Za chvíli se však z lesa vynořila Elsa se svým doprovodem a oznámila, že nezastavuje a valí dál. To byla pro Ondru výzva, ještě aby tak Elsa vyšla na Kubánkov jako první. Oznámil, že jde s ní a vyrazil. Druhý kousek = Vojta se ovšem nenechal vyvést z míry a rohlík dožvýkal na místě.


Za chvíli jsme se ale už i my vydali lesním úžlabem nahoru na Kubánkov, na nejvyšší bod našeho pochodu. Šlo se moc příjemně a ani Vojta zatím moc neremcal.


Na Kubánkově jsme si dali pauzu všichni. Někteří zde posvačili poprvé (Elsa s Annou), někteří potřetí (Ondra s Vojtou). Ale za chvíli jsme byli opět na trati.


V tomto čtyřkilometrovém úseku konečně přišlo ke slovu Vojtovo kolo, které jsem celou dobu opět vláčela na zádech. Vzali jsme ho schválně, aby Vojta ušetřil síly - letos jsme totiž měli v úmyslu zvládnout celou patnáctikilometrovou trasu.

Mohli jsme tím pádem nasadit i svižnější tempo a na chvíli jsme se tak rozloučili s holkama - Anna totiž ťapkala po svých.




























Dole ve skanzenu s restaurací "Na mlýně" jsme se zapsali, vyzvedli si účastnický list a bez svačiny (překvapivě:) jsme vyrazili na poslední část cesty. Holky z mlýna odjely Vláčkem Podhoráčkem do Hukvald, pak jim zbývalo seběhnout dolů po louce, vzít to kolem školy a byly doma.



My jsme zatím přes Zvoničku svaté Barbory a pár žebříků dorazili do hukvaldské obory. Tu jsme celou prošli, Vojta ji projel na kole, seběhli jsme stejný kopec jako holky a bylo to za námi - zhruba 15 kilometrů.





Pokud si někdo myslí, že mohli být kluci unavení, tak bych vás ráda vyvedla z omylu. Po polívce vyrazili na dvě hodiny ještě na zahradu. A po večeři nás dorazili prohlášením, že by chtěli jít ještě na Masarykovu vatru.



Masarykova vatra se konala nahoře na kopci na zvoničce, šlo o akci dobrovolných hasičů k výročí založení Československého státu. Je to sice jen kilometr, ale pořád do kopce a ne do malého. Kluci kopec téměř vyběhli - nechápu. 





Vatra stála za to a nahoře navíc kluci potkali hodně kamarádů ze školy a ze školky. 



Do postelí zalehli po půl desáté a přišlo mi, že jsou celkem unavení. Jaké bylo naše překvapení, když ráno v 5:50 byli vzhůru a opět plně připraveni na další den. 
Akčním dětem zdar a nám, rodičům, hodně sil :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Sto lidí, sto názorů.